Taky byste chtěli bydlet ve Šlapanicích ?

Švejk seděl na sesličce v oprýskané vaně a koupal si oteklé koleno v odvaru z heřmánku.

"Tak tady čtu, paní Müllerová, že ty vaše Šlapanice rozdávají pozemky na bydlení."

"Vopravdu milostivej pane, a neměla bych si taky pro pár metrů dojít ?"

"No můžou to zkusit, ale s tím jejich důchodem, nevím, nevím."

"Vždyť jste přeci povídal, že rozdávají."

Švejk se na ni podíval přes okraj novin a pustil se do vysvětlování.

"To už je na světě tak zařízeno, paní Müllerová, že lidi chtějí bydlet. Pak jsou takoví, kteří sice už bydlí ale chtějí vydělat na tom, že i ti jiní chtějí bydlet. A aby mohli vydělat  potřebují takové, co mají pravomoc rozdávat ze společného. Ty pak musí přesvědčit o tom, aby jim buď z hlouposti a nebo z prospěchu, ta dobrá místa k bydlení nějak přenechali. A aby se nemuseli tolik stydět, říkají tomu výhodná směna."

Chvíli bylo ticho a pak Švejk dodal.

"Předpokládají snad paní Müllerová, že vy s tím jejich důchodem máte dostatečná přesvědčovadla ? To už je taková nemoc, které nakonec podlehnou skoro všichni co mají nějakou moc. Že už s nimi nepohnou ani ti, co si je zvolili."

Dobrá a o čestnosti vrchnosti vždy přesvědčená paní Müllerová stála u okna. Myslela na ty caparty, co se sotva pustily máminy sukně a co místo objevování tajů zahrady kolem domu, žijí ve stísněných bytech. Stála tak dlouho, až to i Švejkovi bylo divné. A pak potichu, jen pro sebe, aby ji Švejk neslyšel, dodala:

"Kéž by se milostivej pán aspoň v tom posledním mýlil."